ČTVRTOHORY

 

 

 

 

Poslední údobí ve vývoji naší planety označujeme jako kenozoikum neboli novověk Země. Tato éra trvala asi 65 miliónů let a je pro nás zvláště důležitá. Během ní se vyvinula skupina primátů (nehetnatců), z níž jako jeden z posledních článků vznikl i člověk. Kenozoikum tvoří jediné přirozené období, charakterizované vyvrcholením a dozněním mohutného alpínského vrásnění, při kterém vznikla mladá pásemná pohoří, a postupným utvářením a modelováním zemského povrchu až v jeho nynější podobu. Rovněž vývoj života v celém tomto údobí má celkově shodné rysy a obdobný charakter. Geologové dělí kenozoikum na dvě nestejně dlouhá údobí, a to je terciér a kvartér neboli třetihory a čtvrtohory. Třetihory, které zabírají většinu kenozoika, se dále dělí na údobí starší zvané paleogén (39 mil. let) a mladší zvané neogén (24 mil. let). Paleogén členíme ještě na kratší epochy, a to na paleocén, eocén a oligocén. Neogén dělíme pak na miocén a pliocén. Čtvrtohory představují v geologickém čase jen krátký okamžik, asi 2-3 mil. let. Dělíme je na starší - pleistnocé a mladší - holocén. Jako samostatný útvar se čtvrtohory oddělují proto, že tvoří údobí geologicky dobře vymezené a svým způsobem, i přes malé geologické stáří, výjimečné.

 

    Posledním a nejkratším geologickým údobím jsou čtvrtohory. Představují sotva začínající epochu, která zatím trvá dva až tři (?) milióny let. V dějinách Země zaujímají mimořádné postavení, a to ze dvou důvodů: 1. teplota periodicky, ale zároveň poměrně rychle klesala, takže se na povrchu souší značně rozšířily ledovce, 2. vyvinul se moderní člověk, který svou přítomností, kulturou i celou činností toto údobí ovlivňuje. Proto se čtvrtohory označují také jako doba člověka neboli antropozoikum.
    Geologové je dělí na dvě údobí, a to na starší, pleistocén a mladší, holocén. Tomuto nejmladšímu období, které zatím trvá jen asi 10 000 let, říkáme často též recent neboli doba současná. Čtvrtohory trvají dodnes a za jejich začátek byla dohodnuta doba, kdy se výrazně ochladilo Středozemní moře. Při jejich dělení se často používá členění běžné v archeologii. Doba pleistocenní se označuje jako starší doba kamenná neboli paleolit a doba holocenní se dělí na střední dobu kamennou (mezolit) a mladší dobu kamennou (neolit).
    Ve čtvrtohorách nastalo nápadné ochlazení, které bylo vyvrcholením postupného kolísání klimatu, pozorovaného již v pozdních třetihorách. Silné ochlazení na konci třetihor mělo hluboký vliv na existenci a vývoj všeho živého. S klesající teplotou přibývalo atmosférických srážek, které se v chladných ročních obdobích měnily ve sněhové vánice. Vznikaly rozsáhlé sněhové příkrovy, které se postupně měnily v příkrovy ledové až v ledovce. Tak vznikalo zalednění obrovských prostor naší země. Odhaduje se, že v době svého vrcholu, v pleistocénu, pokrýval ledovec 45 mil. km² souše. V Severní Americe jsou vidět stopy zalednění až ke 40. rovnoběžce. V daleko větším měřítku než dnes byly zaledněny i horské masívy. V té době se také vyhranila velmi výrazná podnebná pásma, a to pásmo arktické, mírné a tropické. Jejich hranice se ovšem podle kolísání průměrné teploty během pleistocénu značně měnily.
    Geologové dokázali, že ochlazení ke konci třetihor a na počátku čtvrtohor nebylo trvalé, ale že bylo vystřídáno údobími teplejšími, po nichž nastaly opět doby chladnější atd. Podnebí ve čtvrtohorách se tedy vyznačovalo střídáním chladnějších dob ledových, tzv. glaciálů, a teplejších dob meziledových, tzv. interglaciálů. Během čtvrtohor se ledové doby i jejich interglaciály rytmicky opakovaly v několika velkých cyklech. Bylo zjištěno, že např. v Alpách byly během čtvrtohor nejméně 4 velké doby ledové a 3 údobí meziledová. Rytmické střídání chladnějších a teplejších období probíhalo na obou polokoulích současně.
    Během ledových dob se v předpolí severského ledovce rozkládala v šíři 200-300 km tři vegetační pásma, která označujeme jako tundra, step a tajga. V tundře, která se přimykala těsně k čelu ledovce, rostly různé mechy a lišejníky (hlavně lišejník sobí), dále zakrslá polární vrba (Salix polaris), zakrslá bříza (Betula nana), a hlavně dryádka osmiplátečná (Dryas octopetala), podle níž se tundrová flóra ledových dob označuje jako flóra dryasová. Její součástí byl i nízký pěnišník (Azalea procumbens), různé druhy lomikamenů, rožců a jiných. Ve stepním pásmu rostly převážně různé druhy vrb, bříza bílá (Betula alba), místy zakrslé formy borovic (Pinus montana a Pinus silvestris) a vedle nich pak četné typy kvetoucích rostlin. V pásmu tajgy, které bylo zatlačeno poměrně k jihu, rostly různé jehličnany a listnáče.
    Měkkýši mají ve čtvrtohorních usazeninách prvořadý význam pro členění mořských i kontinentálních uloženin.
    Pro pleistocenní faunu byli charakteristíčtí především savci, a to hlavně chobotnatci (Proboscidea). V nejstarším pleistocénu žil Archidiskodon planifrons a v jižní Evropě Archidiskodon meridionalis. Největší z vyhynulých evropských pleistocenních slonů byl rod Palaeoloxodon, který dosahoval v lopatkách až pětimetrové výšky. Žil v lesnatých porostech během meziledových dob. Ze všech vyhynulých pleistocenních zvířat je nejlépe známý mamut (Mammuthus primigenius), význačný představitel glaciální fauny. Jeho hlavní rozvoj proběhl ve svrchním pleistocénu; žil v tundře.
    Současně se slony žili v pleistocénu i nosorožci. Ve starším pleistocénu to byly druhy Dicerorhinus etruscus a Dicerorhinus kirchbergensis, typičtí představitelé interglaciální doby.
    K velkým významným pleistocenním savcům patří z lichokopytníků rod Equus - kůň. Tento rod, odvozující se přímo od pleistocenního rodu Pliohippus, vznikl v Severní Americe, odkud se rozšířil přes celou Asii až do Evropy. V Severní Americe však vyhynul už koncem pleistocénu a zavedl ho sem znovu až po objevení Ameriky bílý člověk.
    Ze sudokopytníků se v teplých dobách starých čtvrtohor vyskytoval v Evropě i hroch (Hippopotamus); jeho zbytky byly nalezeny až v Anglii. Sudokopytníci byli ve starších čtvrtohorách zastoupeni také rodem Cervus (jelen). Velmi pozoruhodným představitelem tohoto rodu byl obrovský jelen irský Megaceros giganteus, jehož parohy podobné parohům daňka měly v rozpětí až 3 m.
    V pleistocénu žily v Evropě hojně šelmy, především medvědi. V předposlední době ledové u nás žil obrovský medvěd jeskynní (Ursus spelaeus); vymřel během poslední doby ledové. Ze staršího pleistocénu je znám v Evropě šavlozubý tygr (Machairodus), který měl nápadně velké špičáky. Ve středním a svrchním pleistocénu žil v jižní i střední Evropě jeskynní lev Panthera spelaea, který měl téměř stejnou kostru jako dnešní lev, ale vzhledem (exteriérem) se od něho velmi lišil. Z dalších šelem se u nás vyskytovali během ledových dob hyena, liška, vlk, stepní tchoř, rosomák aj. Během pleistocénu u nás byli velmi hojní i hlodavci (Rodentia). Z této doby jsou také známí lumíci (rod Myodes), syslové (Citellus), bobr (Castor fiber) aj. Se zbytky savců se vyskytují v uloženinách ledových dob také zbytky ptáků, především kura rousného, kura alpského, některých sov, pěnkav aj.
    Během čtvrtohor vyvrcholil vývojový proces, který začal u primitivních primátů v paleocénu a skončil vznikem moderního člověka v současnosti. Člověk vzešel z okruhu úzkonosých opic Starého světa. Někdy koncem starých třetihor se od nich odštěpila nová vývojová linie, nadčeleď Hominoidea, do které patří jak lidoopi, tak lidé. Tato nadčeleď se dělí do čeledí: Oreopithecidae, Pliopithecidae, Pongidae a Hominidae (hominidi).
    Čeleď Oreopithecidae je vymřelá. Jediným představitelem je Oreupithecus bamboli, který dosahoval velikosti šimpanze.
    Čeleď Pliopithecidae zahrnuje řadu nálezů z Afriky, Evropy a Asie. Z fosilních rodů je nejvýznamnější Pliopithecus. Pliopithecus dosahoval velikosti dnešního gibbona.
    Čeleď Pongidae má mnoho rodů, které řadíme do tří podčeledí označených podle typických rodů: Dryopithecinae, Ponginae a Gigantopithecinae. Do podčeledi Dryopithecinae zahrnujeme dnes rody Dryopithecus, Aegyptopithecus a Propliopithecus, které vznikly pravděpodobně v oligocénu. Čelisti, zuby a některé dlouhé kosti ukazují na opici velkou asi jako šimpanz, ale menší, slabší postavy.
    K počeledi Ponginae patří žijící orangutan, šimpanz a gorila. Předky afrických příslušníků této podčeledi neznáme.
    K podčeledi Gigantopithecinae patří vymřelý, velmi nápadný a zajímavý rod Gigantopithecus, jehož zbytky byly objeveny v pleistocénu Číny a v Indii; byl větší než gorila.
    Nejvýše organizovanou a nejdůležitější čeledí primátů je čeleď Hominidae (lidé). Patří k ní i člověk a jeho předchůdci. K rozvoji této čeledi stačilo asi 14 miliónů let; k rozvoji rodu Homo bylo zapotřebí pouze 2-3 miliónů let. V současné době řadíme do této čeledi (C. P. Groves, 1970) čtyři rody, a to Ramapithecus, Australopilhecus, Paranthropus a Homo.
    Hlavní dokladový materiál rodu Ramapithecus pochází z Indie a Číny, odkud byl popsán Ramapithecus punjabicus. Ramapithecus byl menší než dnešní člověk (asi 110 cm vysoký) a pohyboval se po dvou zadních končetinách. Je to zatím nejstarší známý předchůdce člověka; žil asi před 12 milióny let ve stepích a lesostepích.
    Rod Australopithecus dnes slučuje četné nálezy z východní a jižní Afriky. Australopitekové byli asi 120 cm vysocí, pohybovali se po dvou končetinách, měli vzpřímenou postavu a mozkovnu s maximální kapacitou  kolem 454 ccm (max. kapacita mozkovny lidoopů je 450 ccm). Žili v rovinách a stepích a živili se převážně masitou potravou a plody. Pravděpodobně již lovili i větší zvířata, jako koně, žirafy aj. Na lov se vydávali v tlupách, v nichž se uplatňovala určitá spolupráce. Celkově lze říci, že australopitekové představují další fázi ve vývoji člověka a že byli dobře vyhraněnou skupinou, vývojově mnohem pokročilejší než skupiny předchozí.
    Podobně jako u rodu Australopithecus spojuje i rod Paranthropus několik dříve různě jmenovaných nálezů. V současné době se v tomto rodu rozlišují dva druhy: Paranthropus robustus (Broom, 1938) a Paranthropus boisei (Leakey, 1959); oba pocházejí z Afriky. Paranthropus byl ve srovnání s australopitekem vyšší a celkově mohutnější. Žil v lesnatém terénu a živil se převážně rostlinnou potravou. Lebku měl masívnější a těžší. Dnes převládá názor, že tento rod byl specializovanou býložravou vývojovou větví čeledi Hominidae, která žila ve stejné době jako Australopithecus a Homo habilis a vyhynula někdy na počátku středního pleistocénu. Podle skutečného datování žili zástupci rodu Paranthropus v rozmezí 2,7-1,5 miliónu let.
    V rodu Homo jsou zahrnuty všechny fosilní i žijící populace člověka. Patří sem Homo habilis, Homo erectus (syn. Pithecanthropus erectus) s dalšími poddruhy.
    Nejstarší známý představitel rodu Homo je druh Horno habilis. Původně byl označován jako "pokročilý" Australopithecus. Tento první pravý člověk dosahoval výšky kolem 130 cm a váhy asi 30-42 kg. Lebka byla zaoblenější než u australopiteka, čelo ploché, nadočnicové valy - hlavně u mužů - mohutné; bradový výběžek nebyl vytvořen. Průměrná kapacita mozkovny činila 641 ccm, a byla tedy větší než u australopiteka (454 ccm). Homo habilis žil asi před 1 750 000 lety. Měl vzpřímenou postavu a byl dobře přizpůsoben k pohybu po dvou končetinách. Vyráběl a používal kamenné nástroje.
    Mozkovna Homo erectus je na rozdíl od australopiteka mírně klenutá, kapacita lebeční se pohybuje v rozmezí 750-1250 ccm. Čelisti jsou silné, obličej mohutný. Podle tvaru nalezené stehenní kosti byla jeho postava vzpřímená a dosahovala výšky 165-170 cm. Hlava byla předkloněná, obličej byl hrubě modelovaný s malým širokým nosem a se silnými vystouplými čelistmi. Čelo bylo nízké, nazad ubíhající, nadočnicové oblouky byly nadměrně vyvinuty, takže tvořily nad hluboko vsazenýma očima jakousi stříšku. Spodní čelist byla bez brady.
    Až donedávna se považoval za předchůdce člověka neandertálec. První zbytky byly objeveny v r. 1856 ve Feldhofské jeskyni v Neanderově údolí řeky Düsselu, východně od Düsseldorfu v NSR. Původně byly popsány jako Homo neanderthalensis King, 1864. Dnes se neandertálec považuje jen za vymřelý poddruh druhu Homo sapiens; správný název je tedy Homo sapiens neanderthalensis.
    Vznikem druhu Homo sapiens vyvrcholil vývoj řádu Primates, který trval z paleontologického hlediska poměrně velmi krátkou dobu, asi 65 miliónů let.